Skandinávie opět a znovu! Jako cíl pro letošní zimní výpravu jsme zvolili národní park Urho Kekkonen. Naše 9 denní putování jsme zahájili kousek od finsko-ruské hranice, kam jsme se dostali taxíkem z Ivala. Dva dny jsme putovali podél hraničního pásma označeného žlutými páskami s nápisem Rajavyöhyke, pak jsme prošli přes hory k chatě Muorravaarakka, pokračovali jsme údolím k chatě Jyrkkavaara, prošli jsme údolím řeky Suomujoki, ve kterém je řeka protkaná větším množstvím jezer, pokračovali jsme směrem k Lankojarvi a k chatě Suomunruoktu a přes horské pásmo jsme došli do Kiilopää. Pětkrát jsme přespali v laponských srubech, zpočátku sami, ale čím blíže cilvilizaci, tím bylo více lidí. Dvakrát jsme přespali ve stanu a jednou v opuštěném srubu bez kamen, ve kterém sice mrzlo, ale ušetřil nám stavění stanu v hlubokém sněhu, aneb jak se shodli všichni tři účastníci akce, "sebeblbější přístřeší je lepší než sebelepší stan". Počasí bylo ucházející, teploty od -24 do 0, vesměs bylo zataženo nebo polojasno, jeden den sněžení, na samém konci obleva, občas dost větrno, ale žádné extrémy. Stopy byly prošlapané nebo projeté skůtrem, takže jsme byli ušetřeni namáhavého vyšlapávání stopy ve velmi hlubokém prachovém sněhu. Přitom jsme během dne nepotávali téměř nikoho, zejména u hranic bylo liduprázdno.

Severská krajina je nádherná, samé lesy, potoky, řeky, jezera, skály, bělostné kopce bez vegetace. Občas se poštěstí a potkáte soby, nebo ze sněhu vyletí nadávající bělokur, jinak téměř přehlédnutelný v bílé zimní verzi opeření, u jedné chaty jsme pozorovali sojky zlověstné, na sněhu byla spousta zvířecích stop a stopiček, kterým jsme vesměs neuměli přiřadit autorství. Vydra nás pobavila svým optimalizovaným úprkem po zamrzlém zasněženém jezeře, při kterém střídala běh a klouzání po břiše. Při putování severskou krajinou se sáňkami za zády si člověk báječně vyčistí hlavu, krása všude kolem nabije energií na hodně dlouhou dobu. Sever je velmi návykový, takže již přemýšlíme, jak a kdy se opět vydat směrem severním.