Zimní Skandinávie opět a znovu. Náš letošní plán na zimní putování se zrodil v létě při přechodu
švédských hor v NP Padjelanta a v horách v okolí. Termín putování jsme naplánovali tak, abychom vyšli pár dnů před zahájením zimní sezóny a vyhnuli
se většímu množství lidí na trase. Kvůli velmi omezené možnosti dopravit se do jednoho z možných východisek trasy jsme museli zvolit směr z Kvikkjoku
do Ritsemu, tedy opačný směr, než tomu bylo v létě.
Počasí se tentokrát ukázalo jako hodně limitující faktor. Již příjezd autobusem z Galivare do Kvikkjoku byl docela dramatický, silný vítr byl dost i na
autobus! V Kvikkjoku byl nejen silný vichr, ale navíc ledovka, nic příjemného. Přespali jsme v pronajatém srubu. Ráno bylo počasí v podstatě
beze změny, ale naše tříčlenná skupinka se nenechala odradit a odhodlaně vyrazila dobrodružství vstříc.
První den jsme šli střídavě po řece Tarraätno a
lesem. Plánovali jsme přespání ve stanech, ale vichřice odpoledne ještě zesílila, takže jsme přijali zavděk střechu nad hlavou v části chaty Njunjes určené
právě pro případ špatného počasí nebo nějaké jiné krizové situace. Pobyt v této části chaty je placený a je skvělé, že tato možnost v období mimo sezónu existuje. Dalších pět dnů
bylo počasí ve stejném duchu a náš postup se tím značně zpomalil. Dvě noci jsme museli strávit ve stanu, naštěstí se vždy podařilo najít místo alespoň trošku
za větrem. Čtvrtý den jsme se po dalším boji s větrem a špatnou viditelností dostali k chatě Darreluoppal. Ta se nachází v oblasti nad hranicí lesa, takže se
do nás vítr opíral plnou silou. Byli jsme rádi, že se nám podařilo dojít zledovatělým terénem k chatce, kerá slouží jako "emergency". Původní plán byl vystoupat nad
tuto chatu, ale jít dál v počasí, které venku panovalo, by bylo nebezpečné. Druhý den ráno se zdálo, že je přece jenom trošku mírnější vítr a lepší viditelnost,
tak jsme vyrazili na cestu. Během dvou hodin se však počasí zhoršilo natolik, že nebylo možné pokračovat bezpečně dál. Byli jsme v oblasti, kde byla spousta nebezpečných
převějí, které hrozily sesunutím, viditelnost byla mizerná a náš postup byl tak pomalý, že nebylo reálné, abychom došli do cíle etapy, kterou bylo nutné urazit, abychom
měli šanci dojít v čase, který jsme měli k dispozici, do cíle našeho putování, do Ritsemu. Další dvě hodiny jsme se vraceli zpět do chaty Darreluoppal a smiřovali se s tím,
že se budeme muset vrátit a vymyslet pro zbývající dny náhradní trasu.
Naštěstí se na další čtyři dny počasí umoudřilo, takže jsme si konečně mohli začít užívat výhledy na krajinu, kterou jsme procházeli.
Zvolili jsme návrat druhou stranou širokého ůdolí obklopeného majestátními horami. Naplánovali jsme si třídenní výlet přes horské sedlo do dalšího údolí, které vede k jezeru Vaimok
a dál do Norska. Zde je jediná značená zimní trasa v této oblasti, která byla naštěstí projetá skůtrem. Za celou dobu našeho putování jsme do té doby nepotkali živáčka, pokud tedy nepočítám losy a bělokury.
První turisty na skůtrech jsme potkali až v úplném závěru našeho putování podél řeky Tarraätno mimo NP Padjelanta.
Návrat do Kvikkjoku byl opět provázený pořádným vichrem a horší viditelnosti, o to více se nám zaryly do paměti nádherné výhledy na hory, kterými jsme procházeli během čtyř dnů,
kdy bylo krásné počasí. Ten kontrast mezi tím, když se počasí vydaří a když je tak, že se skoro nedá jít, byl obrovský a člověk si v takové situaci ještě více uvědomí, že podmínky zde
diktuje příroda a je nutné je s pokorou přijmout a přizpůsobit se jim.
Původní plán nám sice nevyšel, ale plán B, který jsme byli nuceni kvůli špatnému počasí rychle vytvořit, naplnil naše dobrodružné duše vrchovatě a pokud to půjde, tak se na sever v zimě moc rádi vrátíme.
Inspirace na další dobrodružství přišla právě díky této změně trasy!