Letošní zimní výprava do Laponska po tříleté pauze způsobené dvěma zlomeninami mých končetin, kdy to vypadalo, že je s podobnými akcemi konec, pro mě byla opravdovým svátkem! Naše volba padla na hory na finsko-norském pomezí nad jezerem a stejnojmenným městečkem Kilpisjärvi. Byla jsem zde již před osmi lety a sluncem zalité modrobílé hory mě tenkrát úplně učarovaly. Je to rozlehlá oblast na finské poměry vysokých hor, nachází se zde nejvyšší hora Finska, Halti (1324 m). V zimě je to krajina bez viditelné vegetace, jsou zde obrovské otevřené pláně lemované mírnými svahy kopců typických oblých tvarů (tunturi), takže tady bývá dost větrno, vítr zde nemá žádné překážky.
Na naší pouti nás vítr provázel v podstatě každý den, naštěstí dosahoval rychlosti, při které se ještě dalo jít. Pouze jeden den jsme byli uvězněni ve srubu Halti pod stejnojmennou nejvyšší horou Finska. Kombinace vichřice a téměř nulové viditelnosti byla nebezpečná, navíc jsme stále doufali ve zlepšení počasí, které by umožnilo výstup na vrchol. To ale nenastalo, takže jsme druhý den vyrazili zpět větru a mlze vstříc. Ke zlepšení viditelnosti došlo až v poledne, když jsme se dostali za Pihtsusjärvi. Při cestě dolů k Meekonjärvi jsme potkali zdejší horskou službu, hledali nezvěstného finského lyžaře. Toho hledali i v dalších dnech, ještě poslední den nás zastavila horská služba na sněžném skůtru s dotazem na nezvěstného lyžaře. Na větrné počasí jsme si zvykli a díky větru byly na obloze k vidění nádherné tvary mraků. Často se také ukázalo slunce a zbarvilo krajinu přes den do modrobílých tónů, v podvečer do zlaté a růžové. Měli jsme štěstí i na krásnou polární záři, která si tačila po obloze dlouho do noci. Překvapilo a potěšilo nás setkání se stádem sobů. Za celou dobu jsme neviděli jedinou sobí stopu a najednou před námi defiluje 21 sobů postupujících v dokonalém zástupu jeden za druhým. V údolí mezi břízkami jsme viděli i pár bělokurů, vzhledem k vrcholící lovecké sezóně byly ale jejich řady značně prořídlé. Prý je bělokur delikatesa!
Za devět dnů jsme ušli asi 160 km. Kromě páteřní cesty z Kilpisjarvi pod Halti a zpět jsme zvládli i dva boční výpady, k Porojärvi a k Termisjärvi. Letos bylo v porovnání se situací před osmi lety v této oblasti více lidí, ale stále je to tak, že člověk potká pár lidí denně. Měli jsme štěstí, že jsme mohli spát vždy ve srubu, stavět stan ve větrném počasí by bylo dost náročné (jak se říká: "lepší blbá chata než sebelepší stan", což bych podepsala). Čtyři večery jsme byli ve srubu sami, jinak maximálně s dalšími čtyřmi lyžaři. Novinkou byli letos čtyři snowkiteři, kteří se po horách proháněli i s expedičními saněmi pomocí kitů, těm silný vichr náramně vyhovoval. Další zajímavostí byla skupina devíti cyklistů na snowbike. Ukázalo se, že je to česká výprava pod vedením známého extrémního bikera Jana Kopky. Ani těm se kvůli silnému větru nepodařilo zdolat na kolech vrchol Halti. A úplně poslední zajímavostí byla skupina finských studentů, kteří byli v terénu se svými učiteli trénovat přežití v horách v zimních podmínkách, aby se z nich stali zkušení průvodci. Ti spali v expedičních stanech.
Hory severu mě lákají svojí nádherou. Je skvělé být alespoň chvíli mimo dosah signálu, nesledovat zprávy, prostě být teď a tady, prožívat každý okamžik naplno. I když je putování po horách, kam si člověk musí vzít vše, co potřebuje, fyzicky náročné, pro duši to je dokonalý odpočinek. Je to návykové, člověk se sem musí stále vracet.
© Liběna Stiebitzová